... AKTUALITY

25.6.2004 Libuna si konečně zkrátil volantovou tyč, aby ho nebolelo v zatáčkách břicho.
1.7.2004 Zredukován počet účastníků z megalomanského počtu 4 stroje, doprovodný autobus, 16 řidičů a skupina mažoretek na konečný počet 3 stroje, 3 řidiči. tzv. varianta "ultralight"
24.7.2004 Konečně vyměněny všechny zarostlé původní výfuky za "turecké šmejdy"
22.8.2004 Všechno je špatně.

  • To, co se má vézt sssssebou se nevejde ani do Avie, a u některých strojů se ještě neví, jestli jsou pojízdné (to zase není tak velké trágo, to se u hadráka neví nikdy).
  • Zelenou karta od ČSOB pojišťovny neplatí pro Maroko, tak se uzavírá ještě jedno povinné růčo u ČPP. Už jste měli současně dvě povinná na hadroše? Je to fakt fajn pocit.
  • Libuna má na místě spolujezdce další motor. (Paráda! Sedmistovka Jawa s dvojitým karbecem.)

23.8.2004

  • Konečně nalezena univerzální hliníková tyč na dotloukání korunek kolen výfuků. Zdá se, že se vše k lepšímu obrací!
  • Koupeno 40l oleje (japonského) za superprice 100 Kč/l. Teď jenom, kam ho dáme?
  • Při přezouvání vzniklo několik děr v duších. Libuna je psychicky na dně a potupně odchází hledat pneuservis. Nikdo se mu už ani nesměje.
  • Vedoucí má hotov nový kufr na nosič z bečky a zarputile odmítá nechat si do něj vyřezat štěrbinu a nalepit nápís FOR SPONSORS.
  • Večer se nikomu nechce na pivo.

27.8.2004 Zítra jedeme, nic není nachystáno, nic není nabaleno, stroje místy nepojízdné, normálka. Oficiální start je z České Třebové kolem 18.00. Tak nám držte třeba palce. Asi se teď půjdeme namazat.
29.8.2004 19:49 Nacházíme se u Ansbachu, asi 50km za Norimberkem, ujeto 480km. Všichni v pořádku!
30.08.2004 Ujeli jsme dalších 500km, jsme ve Francii, blížíme se k Lyonu, menší závady nás trochu zdžely. Pojedeme ještě v noci!
31.08.2004 Šílená noc v hadráku, ujeto 100km, Půlení motoru Libuny a výměna kolečka čtyřky, vidličky a tyčky.(4 hodiny) Směr Lyon. Ve 21 ujeto 216km počasí je super jsme pod Lyonem .
01.09.2004 22:15 nacházíme se kousek od Španělska u moře, ujeto 354km Libunovi zlobí hadrák.
02.09.2004 20:00 Španělsko-L'estartit, ujeto 230km, v noci byla bouřka spaní v hadráku.
03.09.2004 21:30 100km nad Valencií a 900km od trajektu do Maroka, ujeto více než 400km. Sedíme v hospodě a dáváme si pivo. Obsluhuje nás Češka! (Při kasírování nás vojíždí o 4 eura.)
04.09.2004 22:30 Nacházíme se v Alacante, ujeto 340km, v tuto hodinu je zde 31 stupňů. Všechno v pohodě.
05.09.2004 23:00 Nacházíme se kousek za Almerii, ujeto 350km, zítra bychom měli nasednout na trajekt!
06.09.2004 0:00 Nacházíme se v Algeciras v přístavu a dnes v 6hod. ráno poplujeme do Afriky. Po evropě jsme celkem najeli 3533km.
07.09.2004 V 7:00 jsme dopluli trajektem do Maroka do zítřka jsme ubytovaní v kempu u moře a odpočíváme. Ve čtvrtek směr Sahara.
09.09.2004 22:15 Ujeto 362km, spali jsme za Azrou asi 350km pred Saharou, šílená Afrika!!!
11.09.2004 11:00 Byli jsme na Sahaře, ze Sahary jedeme do Marakeše.
19.09.2004 Pomalu se vracíme domů jsme na hranicích Francie. Ve čtvrtek budeme možná už doma! denně ujeto 500km.
22.9.2004 Jsme doma - ostatní dopíšeme později, teď dlabanec, pivo a spánek v postelích.

12.1.2006 První část palubního deníku podle Joudy

 

28.8. sobota Den první            ujeto 171km

    Ráno máme sraz na růži, přišíváme na dveře našeho jediného a tím pádem generálního sponzora a to Libunu Křížovou – strojní vyšívání Kříž Letovice. Připravil nám speciální pouštní kolekci oblečení – jsme fakt k nakousnutí. Nastává chvíle loučení s rodinami, dětmi, přáteli,… vyrážíme směr Česká Třebová. Po ujetí cca 12km hlásí Vedoucí problém – pálí jen jeden válec. Je rozhodnuto vztáhnout svíčky a odstranit pecku. Bohužel svíčky jsme vytáhli i s vložkami v závitech. Pecka nikde. Nasazujeme náš jediný pár náhradních hlav a vyměňujeme špatnou fajku a pokračujeme, pěkně nám ten zájezd začíná. Cestou ještě asi dvakrát opravujeme doprovodný stroj Klokče.    Z České Třebové vyrážíme směr Kamenice u Humpolce k Laďovi Zápařkovi, duchovnímu otci naší výpravy. Pijeme, hodujeme, nocujeme.Pozn. autora : děkujeme za příspěvky do naší kasičky, v místní restauraci jsme je vyměnili za potřebné věci.

 29.8. neděle  Den druhý                     ujeto 480km

   Večerní myšlenka na brzký ranní odjezd mizí, vyrážíme kolem poledne. Odjíždíme směr Šumava – Německo, chceme ujet co nejvíce km. Cesta probíhá kupodivu bez problémů dokud jsme nenajeli na německou dálnici. Systém německých zúžení na jeden jízdní pruh je pro nás velmi depresivní, zvláště Libuna propadá téměř panice, protože jeho stroj Venca se začíná podezřele přikusovat. Není se co divit, jeden pruh je vymezen velkými betonovými mantinely, není kde zastavit a opravovat, jede se v koloně, která nikde nezačíná a asi ani nekončí. Když už je situace vážná sjíždíme u Ansbachu a hledáme místečko na spaní a opravu. Pístní kroužky na pravým válci jsou úplně natvrdo v pístu. Musíme je sundat a vybrousit drážky v pístu. Příčina byla špatná bohatost směsi, která se při „courání“ po republice neprojevila, ale při našem zatížení a tempu to mohlo dopadnout i hůř. Spinkáme na celtě mezi lesem a kukuřičným polem, nádhera, pijeme český škopky a slivovici. 

30.8. pondělí  Den třetí                        ujeto 580km

    Po kompletaci Venci vyrážíme zpět na dálnici a jedeme směr Francie. Vše je v pořádku jen Venca není spokojen s nastavením zapalování a začíná se objevovat olej na jednom kladívku. Večer začíná zlobit dobíjení u Bartošky, situace se vyhrotila kolem půlnoci, kdy je Bartoška úplně bez voltů. Jsme na čtyřproudové silnici a po chvilce tlačení jedeme z kopce. Na prvním místě kde se dá trochu zastavit ( široká krajnice ) parkujeme a už nemáme sílu nic opravovat. Čeká nás první noc ve Velorexech, dáváme si svoji denní porci zdraví a jdeme se strachem spinkat. Provoz je docela slabý, ale pocit to je hnusný.

 31.8. úterý  Den čtvrtý            ujeto 216km

    Po šílené noci spouštíme stroje z kopce a za první zatáčkou je parkoviště. Celý problém dobíjení u Bartošky byl ten, že se zasekly uhlíky ( nově dávané před odjezdem ). Ještě než odjedeme zastavuje v protisměru Čech, který vozí auta z Francie a vypráví nám o tom, že nás viděl v neděli ve zprávách na Nově. Radí nám kudy je nejlepší jet dál. Od teď už téměř nevyužíváme dálnice, protože jsou za peníze. Jedeme směr Lyon, cesta je super a hlavně klidnější než na dálnici. Po ujetí asi sta kilometrů vše naruší Libunův hlas ve vysílačce : „Chlapi nejde mi čtyřka, asi budeme půlit“. Nekecal. Parkujeme u nějakého místního zoo na ptáky a jdeme na to. Je to koncert ve třech, frantíci jsou z toho úplně mimo a žasnou, ale do kasičky stále nic nedávají, už nevíme jak jim napovědět J. Celá operace trvala asi čtyři hodiny, vyměnili jsme kolečko, vidličku, libuntyčku a píst, který Jouda zničil ( byl to ten načnutej, tak nikdo nebrečel ). Vyrážíme zpět na trať, asi po sto kilometrech jsme našli super „kemp“ na břehu řeky Rhony kousek za Lyonem. Bomba spaní a ta příroda, pampalini Vedoucí  žasne – bobři, vydry a další zvířátka.

 1.9. středa  Den pátý  ujeto 355km

   Vyspinkaní do růžova vzácně vedle strojů chceme k moři. Během cesty si Libuna několikrát vzpomněl na svoji drahou manželku, která mu dala před odjezdem balík vlhčených kapesníčků. Využíval je totiž k čistění neustále zaolejovaného kladívka, už se z toho stává pomale rituál. Jsme u moře, trošku to zde smrdí , ale jdeme večer na koupačku. Venca si opět vynutil seřízení zapalka , asi mu to dělá dobře. Máme krásně připravené spaní mezi stroji, plachtu pod sebou a i nad sebou ( nikdo neměl stan, protože se nevešel ), dáváme si svoji denní porci zdraví a jdeme chrupkat. Začíná bouřka, je to čím dál horší, plachty se připravují odstartovat i se stroji, dáváme se na ústup a pakujeme se do strojů. Bouřka byla pořádná, koženka měla co dělat.

 2.9. čtvrtek  Den šestý                        ujeto 215km

    Dnešní cíl cesty je Španělsko, městečko L´estartit ( základna Holadských velorexářů, Jouda zde byl v roce 1999 Bohoušem, je mu dopřáno zavzpomínat ). Cesta ubíhá pomaleji, protože překonáváme Pireneje. Kousek před hranicí hlásí Jouda, že mu nepracuje spojka. Vymačkal se pindilík na ovládání, takže ho měníme a pokračujeme, protože už se všichni těšíme na Cervesa. Zhruba v osm hodin večer jsme v L´estartit, Jouda žasne a je dojat. Vzpomínáme na Marušku Timmermans, se kterou nás toto krásné místo spojuje ( pozn. autora : Často a rádi sem jezdí holandští velorexáři).  Parkujeme přímo na pláži a vyrážíme na špacír městečkem a do hospody. Chvíli nám trvá než vysvětlíme jakou velikost Cervesa máme rádi. Obsluhuje nás španěl co zná ČR lépe jak my, měl totiž češku a zimu trávil u nás. Nejsilnější zážitky od nás má z Chánova a podobných míst. Je sním sranda. Po vydatném požití něco pojíme a přesouváme  do klidnějšího koutu pláže. Odevzdaně uleháme do strojů. V noci nás už jen obdivuje policie, ale má pochopení a nebudí nás. 

3.9. pátek  Den sedmý ujeto 453km

     Vstáváme do oblačného rána, chceme se dostat co nejdále na jih. Před Barcelonou začíná docela solidně pršet. V rámci úspor za dálniční poplatky se vrháme přímo do Barcelony, netušíc co nás čeká. Za vydatného deště a vysoké rychlosti okolních aut místy až v osmi proudech podjíždíme a zase nadjíždíme a zase podjíždíme Barcelonu asi 3 hodiny. Až zázračně jsme zvládli tento adrenalinový sport a nalézáme správný výjezd ven z města. Musíme zastavit a rozdýchat to, nic takového jsme ještě nezažili. Asi kolem deváté večer už nemůžeme a sjíždíme na pláž do městečka Torrenostra. Na konci pláže u rozestavěného hotelu nalézáme náš dnešní camp. Opět vyrážíme na Cervesa. Při objednávce prvního hodnotíme obsluhu a vedeme ty naše kecy. Jestli si dáme ještě jedno se nás překvapivě slečna zeptala česky, žasneme a stydíme se za ty naše řeči – asi se dobře bavila. Pijeme dál a baštíme malý chcíplý ryby. Jakožto správní hrdinové se necháme po pěti kouscích vyhecovat k předváděcí jízdě. Naburácíme na hlavní plážovou ulici, všichni jásají a hulákají, dáváme další kolo. Vedoucí se zahleděl na jásající slečny na balkoně a nevšiml si, že Libuna brzdí ….ťuk a jeto. Naštěstí jen vymáčklé světlo a načnutý držák. Raději se pakujeme spinkat a to nás navíc vojeli při placení o 4 eura, ale Vedoucí jim to vrátil, ukradl půllitr. V noci zase bouřka, takže spinkáme ve strojích.

4. 9. sobota  Den osmý                       ujeto 350km

    Ráno si slibujeme, že už budeme hodní. Navíc zdejší Cervesa Mahou je snad v licenci Šaratice

( sereme a sereme). Začíná zase běžný den – jedeme, jedeme, jedeme a pro změnu dnes jedeme

i přes poledne. V podvečer když už provoz docela houstne zastavujeme na odpočívadle vedle silnice. Je to strašná sranda sledovat ty vyvalený španěláky jak okamžitě brzdí a sledují naše stroje. Vytahují kamery, telefony, fotoaparáty a točí, fotí co můžou. Docela působíme dopravní kolaps, protože musí zastavit i ten co nechtěl, protože ten před ním má zájem o snímeček. Doslova se s Libunou kocháme, Vedoucí nemá čas se kochat, protože zrovna honí nějakého gekona. Raději pokračujeme v cestě. Mezi Valencií a Alacante se pevnina láme směrem k Africe, přejedeme přes kopec a najednou je tak o deset stupňů více jak na nás fouká vítr z Afriky, je to zvláštní když večer v deset hodin je 31°C. Začíná mi potmě docela kolabovat moje baterie, když čekám na křižovatce tak přepínám na parkovačky a aktivní policie mě na to samozřejmě musí upozorňovat. Alacante je asi nekonečné, jen co nalézáme trošku vhodné místo na parkování, tak stavíme náš „dadlaval

( hadráky do trojúhelníku dveřmi do středu) a jdeme spát dobrovolně ve strojích. Kousek od nás se zrovna stala malá nehoda, tak to máme i s divadlem.

 

 

5. 9. neděle   Den devátý                     ujeto 350km

    Je rozhodnuto, musím koupit baterii. Jedeme celé dopoledne, zastavujeme na odpolední klid v okolí Cartageny na malém parkovišti přímo u moře. Probíhá koupačka, darování Neptunovi a mamka Libuna vaří naši oblíbenou šlichtu. Vedoucí loví roztomilá vodní zvířátka tak intenzivně až si kvalitně spálí záda, no prostě pohoda a lenošení. Poklidné odpoledne naruší pouze aktivní domorodci co mají tolik odvahy, že klidně otevřou Bartošku a fotí se v ní. Vedoucí překonává světový rekord v plavání na 100 metrů a vysvětluje čistou španělštinou, že se to nedělá a že musí zaplatit za autorská práva do mé kasičky „for sponsors“. Španěl se kroutí, ale Vedoucí je nekompromisní a vynutí závratnou sumu 1 eura.. Jakmile se slunce trochu uklidní vyrážíme zase na cestu. Mám rád takové teplé podvečery, když projíždíme malými městečky podél moře, jejich úzkými uličkami, kde se super ozývá zvuk našich strojů a turisté i domorodci šílí při pohledu na naši kolonu. Projíždíme Almerií a začínáme hledat místečko na spaní, sjíždíme k moři do městečka Almerimar a parkujeme na pláži pod rozsáhlými hotelovými komplexy. Libuna jede dobrovolně sehnat nějaké pivo, moc se mu nedaří, protože pumpa je asi 12km daleko, ale nakonec vítězí. V noci když nastal odliv, tak nás budí neuvěřitelně brutální smrad. Honosné hotely nad námi vypouštějí splašky do moře, je nám nevolno a trpíme statečně až do rána.

 

 

6. 9. Pondělí Den desátý                      ujeto363km

   Dnes máme velký cíl, musíme dojet až do Algeciras na trajekt a ještě cestou koupit baterku. Krajina je stále více vyprahlá, míjíme opuštěná hospodářství a potkáváme rozlehlé fóliovníky

a skleníky na pěstování zeleniny. Kolem poledne stavíme na pláži u baru. Je čas oběda, tak ve stínu kontejneru pořádáme gurmánský zážitek pouze pro zvané. Dnes byla  mamka Libuna velkorysá

a ušetřila nás teplé kvalitní stravy, fasujeme milovaného tuňáka a pečivo. Po jídle jdeme do baru

na kávu a něco studeného k pití. Posedíme, pokouříme a podobně – cíl je jasný, vydržet ve stínu

co nejdéle za rozumný peníze. Při cestě přes město Málaga konečně jsme našli obchod, kde mají autobaterie. Asi čtvrt hodiny marně hledáme komu zaplatit, jsme hloupí a neutíkáme. Nakonec vyleze úplně tupej španěl a kecá něco o záruce a já platím 40 euro a jako dárek mu nechávám starou milovanou baterku. Přesně o půlnoci díky kvalitnímu dopravnímu značení nalézáme přístav

a dokonce přesné místo kde máme čekat na ranní odjezd. Ujímá se nás jeden příjemný černý španěl a nabízí jízdenky na trajekt. Vysvětlujeme mu, že to jsou motorky a jdeme kousek dál do města, kde má kancelář jeho ck. Kupujeme i zpáteční jízdenku se slevou a díky tomu, že souhlasí s motorkami ušetříme pořádnej balík. Platíme jen 65 euro za jednoho místo původních cca 200 euro. Navíc nám vysvětluje co nás bude čekat na hranici s Marokem a dává nám průvodky na stroj a na osobu co budeme muset odevzdat celníkům (později to oceníme). Spokojeni s tím jak se nám to povedlo vše pěkně zařídit kupujeme nějaký pivo a relaxujeme. Ráno v šest bychom měli odplouvat se společností EuroFerrys.

 

 

7. 9. Úterý den jedenáctý                    ujeto60km

    Kolem páté začíná ožívat přístav, za námi už je fronta dalších cestujících. Začíná odbavování, personál je příjemný a zvědavý. Vše musíme vysvětlit a tomu, že je to motorka se smějí. Vše O.K., jsme odbaveni a jedeme k lodi. Naloděno, zabrzdit, vyfotit a nahoru na palubu. Provádíme zběžný průzkum lodi a končíme na zádi venku. Vedle nás stojí velkej kluk a Libuna žadoní ať je spolu vyfotím, aby měl důkaz, že jsou ještě větší bříška. Během hodinové plavby stihneme i kávu

( musíme ukořistit cukry, budou se hodit na srazu v Lipnici) a už to parkuje v přístavu ve městě Ceuta. Je to malé španěské město na africkém kontinentu. Jdeme ke strojům a chystáme se vyjet do Afriky. Parkujeme na kraji Ceuty, vychází slunce a Libuna je rychlejší než já, jako první pokálí ten nově objevený kontinent. Máme bojový úkol, musíme velmi dobře zamaskovat vysílačky, protože do Maroka je nesmíme vézt, tam jsou zakázány. Sborově volíme jako ideální úkryt špinavé prádlo

( pozn.: i nám to dělá špatně). Následuje návštěva Super marcanto, kupujeme pečivo, víno a jiné nezbytné věci. Lehké mrazení u žaludku nás doprovází na hranice. Vše vypadá jako v nějakém filmu z blízkého východu, všude vysoké ploty, spousta mačkajících se lidí, křik, chaos. Hranice jsou trochu jiného typu než u nás, jsme odstaveni bokem k ostatním autům. V celé strážní budově je několik okének u kterých se mačká neuvěřitelné množství lidí a mávají pasy. Ujímá se nás dobrovolně placený pomocník celníků a vysvětluje. Naštěstí jsme vybaveni už z přístavu průvodkami, takže mu dáváme drobné eura a on nám ukazuje okénko vyvolené. Jdeme taky mávat pasem. Jeden hlídkuje u okýnka a ostatní hlídají stroje a vyřizují dotazy. Vypadá to dobře celník začíná rozdávat pasy, vždy kontroluje osobu a fotku v pase a přemýšlí jestli je to on. Máme pasy, ale to nic neznamená, teď ta horší část – odbavení stroje. Jdeme na to, hrabou všude, všechno kontrolují a je zle já mám problém, nesundal jsem anténu od CB. Naštěstí mám telefon na nabíječce a vysvětluji, že je to k telefonu, prošlo to. Vedle nás stojí kluci z Holandska a mají větší problém, už čekají na odbavení dva dny. Nechtějí je pustit, protože jejich VW veterán má prý vojenské barvy a to se nesmí. Po několika hodinách na slunci konečně odjíždíme, cestu lemují žebráci, prodejci všeho možného a jiná podivná verbež. Ujíždíme co to dá pryč, zastavujeme po dvaceti kilometrech na parkovišti, musíme ten zážitek trošku strávit. Je nám jasné, že cestou zpět zaplatíme raději více na hranici pomocníkovi, protože systém je jednoduchý : celník je státní úředník a nesmí brát úplatky, ale pomocník je dobrovolník a ten může a pak větší část předá celníkovi. Vždy to pěkně vloží do pasu a jeto. Podle toho se potom odvíjí celá prohlídka. Blíží se k nám policista, ptá se jestli něco nepotřebujeme. Využíváme jeho služby a necháme se navigovat směr kemp. Jedeme do malého městečka u středozemního moře jménem Martil. Máme kemp Al Boustane, ceny jsou super, zapisujeme se a nejsme schopni vysvětlit obsluze, že opravdu nemáme žádný stan a že spíme v motorce. Nevěří a píší stan, neřešíme a bereme. Chceme zůstat dva dny, musíme poladit stroje a trochu si odpočnout od řízení. Kemp je docela dobrý, jsou zde toalety a sprchy se studenou vodou.

Vyrážíme do ulic na průzkum, nezbytná káva na zahrádce, kontrola pláže, odmítání zajímavého kuřiva od místních dealerů ( Libuna je docela vábil tím, že si balil cigarety, nechápali, že může kouřit jen tabák). Dostáváme se i do míst, která nejsou asi zrovna pro turisty. Život zde nebude zrovna růžový, necháváme se vtáhnout do jedné restaurace a jsme odhodláni pojíst ryby. Je to taková špinavá čtyřka pro místní, jsme asi jediní turisté co našli odvahu po dlouhé době. Objednáváme ryby pro tři a tři místní piva ( v Tangeru se vaří licenční holandské pivo, které je sladké a v láhvích 0,25l, jinde jsme ho už nepotkali ). Obsluha je veselá a tváří se, že přesně ví co chceme, dokonce si všiml švába co lezl vedle nás po zdi a dělaje jako že nic, zabyl nám toto roztomilé zvířátko. Jsme smutní, naštěstí je další na květince ve váze na stole. Snažíme se ho neprozradit, bohužel byl už K.O.. Libuna vidí do kuchyně, nic neříká, je kámoš. Už je to tady, velký stříbrný podnos plný smažených ryb, sépií a krevet. Vypadá to trochu jinak než náš milovaný tuňák v konzervě, jdeme na to. Já a Libuna žereme jak zvěř, Vedoucí decentně loupe krevety ( má to nastudovaný z televize ) a tváří se, že nás nezná. Naštěstí je toho tolik, že se stihne najíst i on. Jeden místní umělec naladil mandolínu a začíná pravé veselí a zpěv. Jsme spokojeni, platíme a mizíme do kempu. Máme dobrou náladu, vytahujeme celtu a chystáme se spát. Už chápeme proč se divili, že nemáme stan, je zde snad milion žíznivých komárů. Stěhujeme se do strojů, oblékáme vše co se dá a zbytkem ucpáváme otvory, nic platné vždy si najdou cestu, usínáme vysílením.

 

8. 9. Středa den dvanáctý                    ujeto 0km

   Je ráno, děkujeme Bohu, že jsme přežili. Dnes nikam nejedeme, budeme opravovat a pít střik z vína co máme nakoupeno. Libuna musí vyměnit lamely spojky a já rozhýbat úplně ztuhlý řetěz a vše zkontrolovat než se vydáme dál. Dnes poprvé ochutnáváme chlebové placky co pečou  v celém Maroku, je to bomba. Večer opět vyrážíme do města, tentokráte na pizzu do turistické části, je to o ničem. O kousek dál si dáváme kávu na pláži a Libuna balením opět přilákal dealery. Nakonec se u nás usadil jeden místní a objasňuje nám jaký je rozdíl mezi kouřením haše a kifu. Vracíme se do kempu, naši kamarádi se sosáčkama už čekají, opět prohráváme.

 

9. 9. Čtvrtek den třináctý                     ujeto 362km

    Je ráno, žijeme, balíme a odjíždíme směr Sahara. Na recepci kempu platíme pouze za osoby a motorky, stan nám nepočítají, moc dobře vědí proč.

Projíždíme pohoří Rif směrem na Meknes s plánovanou zastávkou na prohlídku zřícenin římského města Volubilis. Zastavujeme v jedné vesnici u restaurace na čaj. V Maroku se pije mátový čaj, který se připravuje tak, že  spaří čerstvou mátu ( poměrně hodně ) a vydatně se osladí. Dva, tři šálky vás dostanou, jako pár panáků. V poledne přijíždíme k Volubilis, jdeme na prohlídku. V příšerném vedru si prohlížíme nádherně dochované zříceniny tohoto římského města. Při návratu nás místní upozorňují na nějakou explosi v našem stroji. Po bližším ohledání je nám jasno, nezvládla to indukční cívka u Libuny a asfalt je všude okolo. To jsem ještě neviděl. Po výměně se ještě chvíli věnujeme obchodu u zdejších stánků a pokračujeme v cestě.

   Marně hledáme kemp, nakonec po projetí města Azrou zajíždíme  do lesa a kus od silnice už potmě hledáme plácek ke spánku. Neusíná se zrovna nejlíp, protože spíme poprvé v Maroku v terénu.

 

10. 9. Pátek den čtrnáctý                     ujeto 271km

     Vše dopadlo dobře, vstáváme a vyrážíme směr Sahara přes Malý a Velký Atlas. Silnice mimo města jsou téměř opuštěné, úzké a celkem kvalitní. Počasí je super, máme krásný výhled. Kolem silnice potkáváme zvláštní znamení místních pastevců a domorodců a to různě narovnané kameny na sebe ( pět placáků asi znamená budu zde ve středu a tak nějak J). Mimo velká města je zde ve vesnicích vidět velká bída a skromnost. Asi nejvyšší sedlo co projíždíme je Col De Zad 2178 metrů nad mořem. Po projetí tunelu Legionářů se nám otevřou nádherná panoramata při klesání do Errachidie. Veliké jezero a nádherné palmové oázy v údolí lemované horami.

    Jsme ohromeni z chování policie, jsou úplně perfektní. Jednou jsme zastavili na kruhovém objezdu a policie místo napomínání ochotně přiskočí a snaží se nám vysvětlit cestu a s úsměvem, nebo  při příjezdu k hlavní silnici zastavují dopravu a mi i přes velikou stopku plynule pokračujeme v cestě. Vše je způsobeno pravděpodobně tím, že již na první pohled jsme turisti. Maroko je totiž království a král má  pod sebou vše co se týká cestovního ruchu, takže královská policie nás chápe jako lidi co vezou králi peníze a podle toho se tak chovají.

    Po projetí Errachidie pokračujeme směr Erfoud, cesta je lemována nádhernými oázami datlových palem. V jedné jménem Meski sjíždíme do oázy lákáni směrovkami na kemp. Je to podle našeho gusta, několik obchůdků, restaurace, bazén a to vše v datlovém háji, kde se i kempuje, zůstáváme. Odpočíváme a relaxujeme, navečer navštívíme jeden místní obchůdek s koberci a jinými suvenýry. Obchodník se snaží a komunikuje částečně německy, anglicky a umí i několik slov česky. Dáváme mátový čaj povídáme si o nás, našich strojích a o životě v Maroku. Přijímáme pozvání na zítřejší večeři, kterou pro nás připraví manželka obchodníka.

 

11. 9. Sobota den „D“ patnáctý           ujeto 250km

     Dnes je ten velký den „D“, kdy pokoříme Saharu. Vstáváme o něco dříve, abychom si zajistili rozumnou teplotu na cestu. Jedeme do města Erfoud a odtud na poušť Erg Chebbi, konkrétně do osady Merzouga. K našemu velkému potěšení je cesta nově udělaná asfaltová, takže pokračujeme bez potíží až téměř k cíli. Poslední úsek je už bohužel pouze uježděný pískoterén, doporučeno pro 4x4. Jedeme až k prvním dunám, je to super pocit prohánět se hadrákem po planině v šíleným vedru okolo dun. Snažíme se dostat co nejjižněji. Bohouš docela dobře uvízl na motoru při průjezdu navátým pískem v dolíku cesty. Naštěstí nám ochotně pomáhají okolní 4x4. Po chvíli vzdáváme a  otáčíme. Jedeme po planině a hledáme fotogenické místo. Ve chvíli kdy zastavíme se ozve lehké křup a hadrák se proboří do písku a to se už  nedá rozjet. Zhruba v 11:00 hod. místního času hlásíme dobití Sahary, jsem z toho „naměko“, je to bomba pocit. Voláme domů a dělíme se o radost. Vytahuji z pod sedačky lahváče ČH 12°, které téměř vaří a pijeme a slavíme. Písek se podepsal na mém nezakrytovaném zapalování a musím ho znovu seřídit a vyčistit. Vedoucí se věnuje jistému specifickému úkonu za dunou. V dálce nás uviděl nějakej Alí se dvěma velbloudy a směle vykročil k nám. Po chvíli smlouvání o ceně testujeme tento alternativní způsob dopravy a pózujeme fotografům. Jakmile se nabažíme prosíme Alího, aby do nás strčil, chudák se docela nadře. Jakmile se nám podaří rozjet, tak už je to dobré, máváme a odjíždíme směr kemp. Cestou musíme dělat zastávky na chlazení posádek a strojů, protože je šílené vedro. Po krátkém odpočinku v kempu, Libuna vyučuje místní děti ve střelbě z praku a já s Vedoucím lehce zkoumáme okolí oázy. Po prohlídce místní cihelny si kupujeme arabskou Coca-colu a vracíme se za Libunou. Najednou začne lehce pršet a déšť ještě o něco zesílí, nikdo nechápe co se děje. Zde prší pouze několikrát do roka a to hlavně v lednu. My máme své vysvětlení, Sahara pláče, protože jsme ji dobili Velorexem.

Jdeme na dohodnutou večeři,  servírují se domácí chlebové placky a národní jídlo Tajin. Je to nějaká vařená koza na způsob guláše se zeleninou. Jí se rukama a plackama (máčení,..) z jednoho velkého miskotalíře, je to poměrně chutné. Po jídle je na programu diskuse a samozřejmě obchod, smlouváme do pozdních večerních hodin. Zkrátka si to obě strany užívají. Obchodník je spokojený, protože s američany a němci si prý vůbec neužije této zábavy. Asi pouze Vedoucí ho dokáže lehce vyvést z míry, protože jeho cena čtyřicet je po hodině stále čtyřicet, ale nakonec koupí za čtyřicet.

    Ještě večer se domlouváme na změně trasy. Pod tíhou únavy, vyčerpání a vedra upouštíme od cesty na Marrakech a pojedeme na Meknés a k Atlantiku.

 

12. 9. Neděle den šestnáctý                 ujeto 370km

    Po ranním rozloučení jedeme směr Atlas. Cestou zastavujeme v horách u stánku místních Berberů a nakupujeme fosilie a minerály. Přijímáme pozvání na čaj, povídáme si a učíme se vázat berberské turbany na hlavu. Dokonce jen pro nás je  malé folklorní vystoupení berberských tanců u bubínků. Po průzkumu letního sídla v podobě stanu pokračujeme v cestě. Po celodenní jízdě zastavujeme na okraji města Meknés u veliké rozvodny elektřiny. Vaříme naše obvyklé blafy a po jídle odpočíváme až začne pršet tak hustě, že jsme se rozhodli počkat až to přejde. Z deště je nakonec celkem slušná bouře a u rozvodny se necítíme zrovna bezpečně, ale už nejsou síly na cestu dál, spíme do rána.

 

13. 9. Pondělí den sedmnáctý              ujeto 136km

      Je ráno, něco se mnou není v pořádku cítím se mizerně, bolí mě břicho a mám teplotu. Vzpomínáme na včerejší čaj, který zřejmě z té dešťovky ani nevařil a máme jasno. Vyjíždíme odhodláni najít první kemp s toaletami a vodou a utábořit se. Kemp nalézáme až ve městě Kénitra kousek nad Rabatem. Ubytováváme se dopoledne do stínu stromů a připravujeme polní nemocnici. Jelikož mám nejrychlejší zažívání, byl jsem první, následoval mě Vedoucí a po té i lehce Libuna. Nasazujeme patáky od mé obvodní doktorky a s horečkou prospíme celý den. Večer už je o něco lépe, dáme sprchu a pokračujeme ve spánku. Ještě asi týden pracoval žaludek v nouzovém režimu.

 

14. 9. Úterý den osmnáctý                   ujeto 214km

    Dnes nás čeká doléčování a konečně vody Atlantiku. Podél pobřeží jedeme až do městečka Asilah, kde jsme našli kemp u moře a za rozumné peníze si pronajímáme bungalov s tím, že si snad lépe odpočinem, než spánkem ve Velorexu. Hned vedle kempu je speciální Marocký čtyřmístný mobil i s podvozkem, jdeme do města na prohlídku a chceme ulovit připojení na net a trošku pokomunikovat. Po vzájemné dohodě jsme si dali jen kávu a jídlo jsme raději vynechali. Při cestě zpět do kempu jsme u pouličního prodejce narazili na malé zajímavé proutěné stoličky a bylo nám jasno, že to bude zlom v našem spánku v hadráku. Taková stolička nepatrně vyšší než práh je k nezaplacení. A navíc to pohodlí při jídle v terénu – jiné posezení než neustále ve stroji. Bereme tři, vysvětluje Libuna arabsky. A zde jsem já udělal drobnou chybičku, myslíce na svého syna jsem vybral stoličku typu křesílko, bylo za stejnou cenu a já myslel že bude dobrý pro synka na sezení. Takže zatím co ostatní si u jídla krásně seděli, já musel na zem, protože můj zadek se mezi opěrátka prostě nevešel J. Večer jsme se těšili jak se super vyspíme konečně narovnaní, ale nešlo to stejně se nám spalo špatně, jo zvyk je zvyk.

 

15. 9. Středa den devatenáctý ujeto 207km

     Dnes nás čeká cesta do Evropy, už se nemůžeme „dočkat“ hranic. Za krásného počasí vyrážíme směr Tanger a následně Ceuta. Cestou nezbytné zastávky na focení Gibraltarského průlivu a poslední zastávka policie – jsou zvědaví a hodní. A je zde obávaná hranice, opět chaos. Poučeni z první návštěvy vkládáme do pasu 20 euro. Libuna jde s pomahačem přímo k celníkům a mi posunujeme stroje ručně. Za chvíli je Libuna zpět s pasy a již žádná prohlídka a rychle pryč. Názorná ukázka toho co dokáží „dobře“ investovaná eura. V supermarketu nakupujeme zásobu piva a sangrie na večerní oslavu návratu do Evropy.

    Při nástupní prohlídce Vedoucí vyřadil z provozu služebního psa, který se snažil najít nějaké to kouřeníčko. Chudák malej nasál rozlitou slivovici a začal prskat a už odmítal pokračovat v prohlídce.

Po vylodění máme jasno, musíme osobně navštívit Gibraltar. Po projetí hranice zastávka na focení s tou známou skálou a rozhovor s pózováním místnímu tisku. Po nákupu mezinárodní poznávací značky na můj kufr, opouštíme Gibraltar a vyrážíme na cestu domů. Nocujeme v campu u cesty a těšíme se na teplou sprchu a hlavně na pivo. Probíhá běžný servis s popíjením piva. Asi po třetím pivu si říkáme, že se nějak nic neděje. Důkladně pročítáme nápisy a hele něco známého „alkohol free“. Náhradní program je stanoven ve stylu Lipnice – Divoký anděl (kdo ochutnal ví), jde o mix slivovice a sangrie.

 

16. 9. Čtvrtek den dvacátý                  ujeto 397km

    Po nezbytné snídani je jasný program dne, jedeme domů. Uháníme směr Barcelona, cestou jen zastávka na kávu a jinak nic výrazného. Cestou zastavujeme a loupíme ve stráni palmy, jako suvenýr domů. Je to náročná práce a já jsem si dokonce při tom roztrhl plavky. Nakonec vítězíme a několik kousků ukládáme do květináčků vytvořených z velkých pet láhví  na vodu.

    Tento den pokazí pouze utržené světlo u Vedoucího, které si poranil už cestou tam. Několik stahovacích pásek řeší problém. Další je oznámení Vedoucího, že nemůže najít všechny doklady a peníze. Po důkladné prohlídce zavrhujeme možnost návratu, nebo snad nějakého ohlášení úřadům. Budeme raději doufat, že nám to projde.

 

 

 

17. 9. Pátek den jednadvacátý ujeto 513km

     Cíl dnešní etapy je jasný, pokusíme se dostat až do městečka L´estartit, kde jsme už jednou spinkali a pěkně si popovídali v hospůdce u piva. Barceloně se chceme vyhnout po dálnici, už ne středem jako cestou tam. V podvečer přijíždíme do cíle, ubytování na pláži a hurá na pivko. Náš kamarád má volno, nevadí pijeme sami a spokojeni po nezbytné večeři jdeme spinkat.

 

18. 9. Sobota den dvaadvacátý           ujeto 520km

     Je ráno, žijeme. Vyrážíme na nedaleké hranice s Francií, Vedoucí je klidný, celníci jen tak laxně čumí a zastavují jen podezřelé pašeráky. Jedeme co to dá, už se těšíme domů. Nemáme žádné zajímavé zážitky, protože jen jedeme a jedeme. :-(

 

19. 9. Neděle den třiadvacátý              ujeto 553km

    Tak už zase sedíme za volantem. Musíme se dostat k řece Rhona kousek po Lyonem, kde jsme už jednou spali a bylo to super, tak na to šlapeme co to dá. Při běžné obhlídce strojů během pauzy nalézá Vedoucí drobnou prasklinu na oku zadní vidlice. Domlouváme se, že cestou najdeme servis a raději zavaříme. Po poledni zastavujeme v jedné dědině u servisu a vysvětlujeme problém.Po chvíli se frantíci tváří, že nás chápou, ale nechtějí to zavařit. Za několik pohlednic, ale půjčí svářečku a Vedoucí svařuje. Večer vytoužený cíl, usínáme velmi rychle.

 

20. 9. Pondělí den čtyřiadvacátý          ujeto 577km

    Ráno do růžova a znovu za volant, dnes musíme až do Německa. Cestou potkáváme městečko co se jmenuje skoro jako já – Joudes. Nemůžeme odolat a fotíme se u cedule. Jedeme v podstatě stejnou trasou zpět, tak je to takové zvláštní, vzpomínáme na poruchy a věci co nás potkali cestou tam. Dnes to bude asi traťový rekord, jedem až do noci. Německé dálnice jsou pro nás utrpení, ale statečně ukusujeme kilometry. Kolem druhé v noci zastavujeme na parkovišti za motorestem na polévku a podléháme únavě. Spíme ve strojích, tak jak jsme zaparkovali.

 

21. 9. Úterý den pětadvacátý               ujeto 484km   

    Kolem šesté vstáváme, dáme čaj a pokračujeme. Ještě je tma a lehce mrholí, prostě hnus.

Jedeme po dálnici nacpané kamióny k prasknutí. Chvílemi to je o život, zachrání nás až policie. Simír nás předjel a donutil nás následovat ho z dálnice ven. Já a moje němčina vysvětlujeme nad technickým průkazem, že jsme oprávněni používat dálnici. Simír uznává, ale doporučuje nám jet mimo, nebo se vrátit za světla a lepší viditelnosti. Poslechneme Simíra, parkujeme kousek od dálnice a vaříme slepici na paprice. Vedoucí odmítá ten hnus jíst, prý už to vydrží do Čech. Já a Libuna nenecháváme nic náhodě a lehce pojíme a zdřímneme. Za dvě hodiny se vracíme na dálnici.

Už je to lepší. Vzhledem k nepřítomnosti dokladů u Vedoucího upravujeme trasu na malý přechod – nebudu raději jmenovat. Kousek před hranicí ještě stihnul Libuna píchnout zadní kolo. Nasadil moji rezervu, protože jeho už byla K.O. a vyrazili jsme statečně směr hranice. Pořadí bylo následující : Já jsem jel první a měl jsem komunikovat s celníky německy a Libuna jel druhý a měl je dorazit o tom jak máme strašný hlad a jak spěcháme. Na Německé straně nám to prošlo, nechápali co je to za stroje a když zjistili jakou trasu máme za sebou, ukončili prohlídku a začali si nás fotografovat a tak jsme neváhali a mávali a ujížděli honem pryč. Čekala nás česká strana, postup byl stejný. Jakmile začalo odbavování, celníci nechápali co tam děláme a že jedeme ze Sahary. Libuna zahájil výslech kde se dá nejblíže najíst a kde je dobré pivo a jak už se nemůžeme dočkat a celníci vysvětlovali a vysvětlovali. Pas viděli jeden a jak viděli vízum do Maroka, tak nám věřili a my jsme honem ujížděli pryč. Vedoucí byl zachráněn.

Zastavujeme u jedné venkovské hospody a jdeme na jedno a na smažák. Číšník, majitel a kuchař v jedné osobě je ochotný a nějak se neptá jestli si dáme ještě jedno a nese další pivko. Vysvětlujeme, že ještě musíme popojet někam na spaní. Odpověď je zdrcující, nevadí, můžete spát na dvoře u hospody – nelze odmítnout. Tak si povídáme a lijeme to do sebe. Končíme naší slivovicí a jsme K.O. a jdeme spinkat jak jinak než do strojů.

 

22. 9. Středa den šestadvacátý            ujeto  nevím, jsme nějak zapomněli

    Ráno je zima, že by se dala krájet, klepeme kosu, balíme a uháníme domů. Cestou sem tam poprchává, ale jsme stateční, jedeme bez střechy. V Kunštátu nás čeká veliké překvapení. Potvora Vedoucí cestou práskl čas příjezdu a na náměstí na nás čekal doprovod domů. Stará policejní Volha s Majákem kapitána Klose, otec Vedoucího na jednoskoku / nikdy jsme ho neviděli na jedné stopě / a na péráku pan Švec. A v tomto doprovodu jsme ukončili naši cestu na Zlaté růži.

 

A to je vše přátelé………..

 

Jouda 007

 

P.S.: Děkujeme sobě a všem co nám pomohli před cestou a na cestě a po cestě /řízky doma/.

 

 

 

 

[../_private/header.htm]